Životní příběhy II.
Jak jsem se obětoval
Je mnoho názorů na život a na smrt. Je mnoho názorů na posmrtný život. Každý má právo mít svůj vlastní přístup ke svému životu. Ke svému životu, který může vidět omezeně na několik desítek let anebo ho vnímat jako sérii výukových programů. Já jsem dostala do ruky různé knihy, setkala jsem se s různými lidmi zastávajícími různé názory. Prožila jsem hezké i smutné věci. A protože si myslím, že jsem nebyla až tak zlá a sobecká v tomto životě, aby se mi dostávalo "takových" trestů, přijala jsem názor, že se "duše" inkarnuje znovu. že to, co si neodžije v jednom životě, musí dořešit v dalším. Celý můj současný život moji teorii potvrzuje a já dnes s pokorou přijímám zkoušky . Bývají velmi bolestné, zejména když reaguji nesprávně. Ale s odstupem času VŽDY pochopím smysl situace. Proč to bylo.. v čem jsem chybovala. Některé chyby opakuji vícekrát. Zkouška přijde z jiné strany než čekám a já ji nezvládnu. Ale o tom psát nechci.
Můj život je nedílně spjat se zvířaty. Podle mého názoru mají stejnou duši jako lidé. Také oni se inkarnují. Dušičky tam nahoře vidí jací lidé tu žijí, jak žijí, jak myslí. Vybírají si takové pány, aby jejich společný osud přinesl prospěch všem zúčastněným. Ty nejvyšší, nejčistší duše se nemusí inkarnovat. Ale ony chtějí, rozhodnou se vrátit se na zem , vzít na sebe těžký osud a stát se příkladem nebo příčinou ke změně. Některé duše se narodí do těl, která prožívají těžký osud jako trest za špatné chování v minulém životě. Já bych chtěla poděkovat všem hodným psím duším, která si našla svá nemocná psí těla a své nemocné lidské rodiny ,aby je k něčemu vedla. Když má rodina nemocného psa, dotkne se jí bolest. Je to dar, když člověk ucítí bolest za "němého tvora", protože jsou stále tací, kteří zůstanou nepohnuti. Nezažila jsem to nejhorší, ale to, co mám za sebou stačí, abych nikomu nepřála zakusit tresty karmy. Přeji všem, aby při pohledu na trpící zvíře otevřeli oči. Otevřeli mysl a hlavně srdce. Aby přemýšleli proč tu jsme. Pro co žijeme. Jak žijeme. Kéž by přehodnotili věci a vztahy, na kterých jim záleží. Máme zodpovědnost za své činy. Máme zodpovědnost za zvířata, která k sobě připoutáme. Někdy je připoutáme k sobě proto, že jsme sami. Naše srdce pláče, strádá. Člověk si myslí, že pes mu srdce naplní láskou. Pes to udělá moc to rád. Umí to lépe než kdokoliv jiný. Ovšem pouze v případě, že srdce jeho člověka se mu otevře a lásku přijme. Ten, kdo své srdce neumí otevřít , nenaplní ho láskou ani od celé smečky psů. Může kupovat další a další psy a stále bude prázdný... Jiný kupuje psa, aby si dodal sebevědomí, jiný s ním chce pracovat, potřebuje ho. Úloh pro psy v našem životě je mnoho.
Utíkáme před problémy, utíkáme se psy. Utíkáme před sebou. Pracujeme , lovíme, vystavujeme, psi s námi tyto aktivity rádi sdílejí. Výsledky jsou však rozmanité. Naše touhy nejsou vždy uspokojeny. Pes nevyhraje , nedohledá zvěř. Člověk je zklamán. Měl psa, aby uspokojil své potřeby, aby sám sobě udělal radost a teď je zklamán. Jeho srdce opět není plné radosti. Když se otevřeme lásce, bude i neúspěšná výstava společnou radostí. Bude i neúspěšný lov společným zážitkem a štěstím. Život se psem se stane štěstím a láskou. Nejen uspokojováním potřeb a hledáním. Kdo hledá ve psu uspokojení potřeb, nenajde ho. Snad jen na chvíli, jako záblesk. Radost a lásku máme hledat v sobě ,začít u sebe dáváním druhým , aniž bychom očekávali lásku nebo výkon nazpět. Jak smutný je život člověka, který k sobě připoutává psy, protože hledá sám sebe a neví to. Neví, co hledá. Hledá štěstí, ale v sobě ho nevidí. A proto ho nevidí ani ve psech.
Byl jeden smutný člověk. Měl psy a ženu. Žena chtěla psa, ale rychle ji omrzel. Muži se dařilo v práci, měl spokojenou rodinu a rozhodl se uskutečnit svůj sen. Koupit si bulteriéra. Velký sen hodný velkého muže. Koupil si ho. Z různých důvodů potřeboval přemístit své bývalé psy, aby se mohl věnovat novým psům. Nejprve daroval psa své ženy. Potom daroval jednoho svého, jako třetí odcházela fena z útulku, které se ujal. Dovezl ji ke mně, ale nový majitel si ji nevyzvedl. Byl to osud. Můj sen od 10ti let byl mít rotvíka. Měla jsem 10dní rotvíka. Její pán ani jednou nezavolal, jak se má a co s ní je. Našla jsem jí domov. Onen muž mezitím koupil několik velice kvalitních bulteriérů. Přestože si splnil svůj sen, stával se smutnějším a přestávalo se mu dařit. Ujal se půlroční fenky bulíčka, zanedbané, nemilované, nevychovávané.. Snad doufal, že záchranou jejího života zachrání i svůj. Snad doufal, že když jí dá štěstí, najde i svoje. Krásné. Zoufalé. A nerozumné, neboť ani 3 zákroky nepomohly této fence splnit zapojení do života, které se od ní očekávalo. Muži se dařilo hůř a hůř a potřeboval zmenšit počet psů.
Nepřísluší mi soudit druhé lidi, natož je odsuzovat. Každý jednáme jistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V danou chvíli neumíme jednak jinak. Hledáme a tápeme. Zkoušíme a chybujeme. Hledáme své štěstí. Svou radost. A nevíme, kde je. Nevidíme, že možná stojí tak blízko... Pomohla jsem mu najít nového majitele, fenku jsem odvezla k sobě a ihned předala. Bylo jí asi 8 měsíců. Moc hodná a milá, stejně tak jako její noví majitelé. Dnes jsem se dověděla, že toto štěně čeká asi 8 štěňat. Vzali si ji nechtěně nakrytou od původního majitele.. Noví majitelé v první chvíli nevěděli co si počnou v bytě, bez dovolené..., první bulík, první štěňata. Nabídla jsem jim, že najdu rodinu, která pejsky odchová. Dala jsem se do práce a do večera jsem měla dvě. Ale noví majitelé se rozhodli, že tuto malou holčičku v tom nenechají. Budou s ní. U nich doma. Tito lidé otevřeli své srdce.
Nechtěla bych , aby někdo odsuzoval Muže mého příběhu. Je to nešťastný a opuštěný člověk, který ztratil lásku. Lásku a úctu k životu. Ke všemu živému I k sobě.. Není cílem odsoudit jeho. Cílem je podívat se každý sám na sebe a říci si čeho jsem schopný já. Každý by měl začít sám u sebe, vidět. Slyšet. Cítit. Vnímat život všemi smysly a přijímat život dovnitř sebe. Naplnit své srdce životem a vědět, že bolest je vyvážená radostí a smutek štěstím. Tak jako se střídá den a noc. Po noci vysvitne slunce a jestliže je naše srdce v temnu, víra ve slunce prozáří dny, které přijdou. Ta fenečka se narodila, aby nás všechny učila. Bydlela ve třech rodinách a milovaná a žádaná byla až v té třetí. Stejně tak člověk může nalézt štěstí až ve třetí.. čtvrté rodině. Dočká se, když během své pouti přijímá osud a i přes zklamání a bolest se snaží rozdávat radost. Ona zůstala hodná a milá. A snad zůstane, protože bude žít v lásce. Na cestě, kterou prošla, poučila a obohatila další zúčastněné.
Nevím kolik psů nebo kolik lidí bude muset vstoupit do života Muže, aby jeho uši slyšely, jak bije srdce, aby jeho oči viděly, jak svítí slunce, aby cítil, jak slunce prohřeje jeho srdce.
Nečekejte až se psi a lidé obětují, aby vám otevřely oči. Zkuste sami splynout s přírodou, neboť jste její součástí. Hledejte lásku uvnitř sebe a rozdávejte ji. Zamyslete se kolik radosti vaše skutky přinášejí všem zúčastněným. Vaše štěstí vznikne automaticky jako "vedlejší produkt" vašeho dávání. Simona Müllerová, 17.4.2004
Pokračování: Aby nebylo vše tak jednoduché, naše hlavní hrdinka měla vnořenou bradavku. Štěňata nemohla sát a mléko zatvrdlo. Dostala 41 horečky, byla zcela apatická, neměla zájem o štěňátka, nejedla.. případ jsme řešili telefonicky.. homeopaticky.., ale druhý den mi ji majitelé dovezli ukázat. Obklady z tvarohu, belladonu, bryonia a Paralen již malou práci udělaly, ale další dílo spočívalo na antibiotikách, PVB homeo polykomponentu, speciálních zábalech z bylin a mastí. Teplota klesla na 39, fenečka se opět stará o štěňátka a my si telefonujeme.
XEROS TK (Xerosek, Mrkvička)
Nic nikdy nevzdávejte, nerezignujte na své touhy. Když nás na naší cestě něco porazí, vždy má cenu se zvednout a jít dál... Jsou chvíle, kdy nám osud připadá zlý, krutý a nespravedlivý, kdy máme pocit, jako by radost, smích, dobrá nálada a spokojenost zmizely v nenávratnu. Takový pocit jsme měli já i moji blízcí letos v listopadu.
V necelých pěti měsících mi zemřel bulík, na kterého jsem nekonečně dlouhou dobu čekala a po kterém jsem celých deset let z celého srdce toužila. Chtěla jsem bulíka krásného, milého, veselého, chytrého a dobře vycvičeného, výjimečného. Můj sen se mi ve všech ohledech vyplnil, jen netrval tak dlouho, jak bych si bývala přála. Náš Xerosek (Xéros Trojský Kůň) byl hromada horoucí lásky, každého si získal a také nějak změnil. Včetně mně. Byl vždy dobře naladěný, nikterak výjimečně inteligentní, ale zato velice pozorný, snaživý, ochotný ke každé práci a učení, tím ten svůj "deficit" vyrovnával.
Já, mí rodiče, přítel, mí kamarádi, všichni jsme na něj byli náležitě pyšní, moc jsme ho milovali a on tu lásku stejnou měrou oplácel. O to víc bolela jeho ztráta a o to víc práce mi dalo dojít poznání, že není třeba nijak truchlit a nadávat na život, protože vše, co se stává, má svůj účel.
Xeroskův osud ten svůj splnil dokonale - poznala jsem, že bez bulíka nemůžu žít, poznala jsem nové, báječné lidi a i po Xeroskově smrti byla v mnoha ohledech šťastná a na mnohé jsem začala pohlížet jinak. Xerosek zemřel 14. 11. 16. nebo 17., už pořádně nevím, jsem si šla podrbat Xeroskova bratra, Xerxese (říkáme mu Xero nebo taky "řepa"...hádejte proč!), který měl to štěstí, že bydlí kousek od nás a má báječnou paničku, stejně jako je panička naší další bulteriéří stejně staré kamarádky Sárinky. Tak jsme si povídali, já jsem nedokázala nebrečet, holky taky brečely a psi byli krásně bezstarostní, nádherní, Xero Sládek na mne koukal pohledem, který měl v sobě kousek Xeroska. A Xerova Martina najednou povídá, že se v Trojském koni 14. 11. (!) narodila Mystice štěňátka.
Mystiku jsem nikdy neměla moc ráda, a to i přesto, že jsem ji moc neznala(!). Podle toho, co jsem o ní četla jsem si říkala, že bych takového psa nikdy nechtěla (kvůli jejímu přístupu k výcviku, práci a zkouškám, nikoliv exteriéru, vždyť je to nádherná holka) a že štěně po ní už vůbec ne. Co kdyby náhodou bylo jako ona? Martina říkala, že je tam jeden celozlatý pes, který je podle Simony jiný než ostatní a že by nám ho Simča za Xeroska dala. A pak taky říkala o nějaké červenobílé fence, která má "hlavu jako kýbl" a vezme si ji její kamarádka, Terezie. Popis té fenky se mi moc líbil, ale ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bychom měli ji, byla prostě zadaná. Ještě předtím než jsem znala jméno toho zlatého, jsem pobíhala po Radimově bytě a mluvila o něm, jaký bude a říkala jsem pořád: "...no on asi bude takový a makový, asi bude mít tohle a tamto, asi bude vypadat tak a tak." A Radim najednou povídá: "Prosím tě, ty jsi pořád samé "asi", ty tomu psovi tak nakonec budeš říkat, ne? "Asi"! ...Den nato jsem se dozvěděla, že náš zrzek se jmenuje AS! Náhoda, viďte? Tak jsme se jeli podívat na Ase, byl mu týden. Přijeli jsme, šli jsme nahoru ke štěňátkům a Simča mi dala do ruky celozlatého pejska Ase a řekla: "To je on." A já nic. Vůbec nic jsem necítila, žádnou náklonnost, cit. S Xeroskem to byla láska na první pohled a dotek něco úžasného, ale s Asem - jen prázdnota a pocit, že to není pes pro nás. Co teď? Lámat věci přes koleno? Vzít si ho, protože byl pro nás "nachystaný"? Radim, můj přítel, hned mé nevelké nadšení zpozoroval, ale nevěděl všechno. Dívala jsem se na štěňátka a uviděla zadek psa, do kterého jsem se zamilovala. Jenomže ten zadek jaksi patřil feně a ještě k tomu bílé s malými znaky na uších a překrásnou hlavou, jak jsem posléze zjistila. Je to legrační, ale bylo to jak blesk z čistého nebe. Říkala jsem si: přijela jsi se podívat na celozlatého psa a chceš celobílou...a ještě k tomu fenu? Po bílé barvě jsem nijak netoužila, ale tohle bylo jasné. Tak jsme se dohodli a Arbitra měla být má. Jezdila jsem za ní z Prahy každý týden, někdy i dvakrát, poznala jsem, že Mystika zmoudřela, zamilovala jsem se i do ní a v duchu se jí několikrát omluvila za svou krátkozrakost a unáhlenost. Na poslední návštěvě před odběrem jsem se mazlila s Arbitrou, Simona byla nahoře s námi, celý den byla někde na semináři, původně se doma neměla objevit. Já najednou koukám, Arbitra má jedno oko nějak světle modré. "Podívej, nemá modré oko?" zeptala jsem se Simony a ona na to" "No, to oni teď mívají, ukaž já to ještě zkontroluju." Když si jí přinesla k oknu, bylo všechno jasné. Oběma nám bylo do breku, Arbitra byla tak krásná, jako z jiného světa, nadějná, hodná, vyrovnaná a teď tohle. Aby těch dramat nebylo málo na Assýrii jeli ten samý den (!) nějací chovatelé z Polska zaplatit zálohu, museli jsme se rozhodnout co nejrychleji. Assýrii nebo trikolorní, krásnou a chytrou Amarylis? Nebo tehdy ufňukaného a upištěného červenobílého pejska Aba? A co ti polští zájemci? Ab mi moc sympatický nebyl, o něm jsem neuvažovala. A Amarylis... Bezpochyby nejnadanější štěně, krásná...Simča mi ji nabídla a já v první chvíli souhlasila Věděla jsem, že Amarylis chce někoho, kdo by ji miloval jako Simona, kdo by využil její potenciál a naplno se jí věnoval. Té nabídky jsem si nesmírně vážila, věděla jsem, že by Simča "svou" Amarylis nedala jen tak někomu, v hloubi duše jsem si ovšem byla jistá, že já pro Amarylis nejsem!. Věděla jsem, jak moc ji Simona miluje a byla bych nejraději, kdyby si jí nechala ona. Jenže to prý v této době nejde, bylo mi několikrát řečeno. Já přesto doufala a po očku sledovala, co to rozhodnutí poslat Amarylis pryč se Simčou udělá. Byla jsem moc šťastná, když se rozhodla, že Amarylis nikomu dát nemůže, že je to jen její holčička a každým zavrtěním toho svého černého ocásku to už dlouho dává najevo.
A kdo nakonec přišel k nám? Z Ase se vyklubala Assy! Byla to Assýria, dnes už Assynka, Asyče, Asilička, červenobílá, veselá, pevná a chytrá, přemíru aktivní a velmi učenlivá. Je pro mne nadějí pro budoucnost, začátkem nového příběhu, na jehož konci ani délce nezáleží. Záleží na jeho obsahu, na každé popsané stránce. Míra štěstí a poznání, které budou jeho součástí, záleží jen na tom, zda přijmeme, že tvůrci celého toho příběhu jsme jen my.
Katka Vaněčková
Život a smrt
V mé veterinární praxi přicházím do kontaktu s příchodem na svět a se smrtí velmi často. Lékař má na smrt trochu jiný pohled, než druzí lidé, přesto mě tento okamžik "života" nezanechával lhostejnou.
Když jsem se začala věnovat léčitelství, získala jsem na život a na smrt nový pohled. Nejbližší náboženství byl pro mě buddhismus. Naučila jsem se meditovat, četla jsem knihy, chodila na semináře, setkávala se s různými lidmi. Měla jsem zážitky /malé úryvky/ z mých minulých životů. Inkarnace se pro mě stala naprostou samozřejmostí. Je to můj postoj, za který se nestydím a který nikomu nevnucuji.
Myslím si, že pro zoufalého člověka, který ztratil někoho blízkého, je myšlenka na inkarnaci velkou pomocí. Život smrtí nekončí, začíná jen jeho další forma. Milovaná bytost nás neopustila zcela a neměnně, nýbrž jen změnila "skupenství", žije dál a může nám být nablízku nebo se vrátit.
Nevím, jestli se pes vrátí do téhož života člověka anebo jestli se setkáme za 100 nebo tisíc let, neřeším to, dávám všem bytostem svobodu v rozhodování, jak jen mi síly člověka stačí.
Před mnoha lety bylo běžnou praxí utratit zvíře, které nesplňuje úkol, ostrahu, plodnost apod., někdo si koupil psa, zanedbal výchovu, pes byl temperamentní nebo agresivní, tak se utratil. Nedělala jsem to často, snažila jsem se najít psovi nového majitele a často se mi to podařilo. Přesto přiznávám, že jsem utratila zbytečně několik zvířat. Nevyčítám si to, byla jiná doba, jiné POZNÁNÍ, je lidské dělat chyby a pokud si je člověk uvědomí, omluví se a dále ve stejných chybách nepokračuje, myslím,že je vše v pořádku.
Ještě než vyšel zákon na ochranu zvířat, který zakazuje utrácení nadbytečných nebo nechtěných mláďat, velmi jsem ve svém srdci a ve své ordinaci řešila utrácení např. koťat. Lidé je doma topí, což je pro mě strašná představa. Nikdo z nich si neuvědomí, jak dlouho bytost žije pod hladinou a nemůže dýchat. Vždy, když se to dozvím, říkám, napusťte si vanu, vlezte pod vodu a buďte tam tak dlouho, dokud se nezačnete dusit a představte si, že ještě déle tam máte zůstat. V dobách mého ryze materialistického života jsem utrácela /jako nelékař/ omráčením a zlomením vazu. Je to aspoň rychlejší, i když neetické.
Dnešní doba nabízí spoustu prevence nechtěných zabřeznutí, takže proč bych měla brát na sebe zabíjení nevinných mláďat? Usnadňovat lidem život i karmu tím, že zanedbají prevenci a pak nosí mláďata utrácet. Nedělám to mnoho let z mého náboženského přesvědčení, nejen kvůli zákonu na ochranu zvířat. Poslední utracení narozených koťat se mi vrátilo tím, že přesně tolik štěňat mi uhynulo po narození. A bylo to 2x, takže s mým přesvědčením vylučuji náhodu. Své klienty včas poučím o prevenci a jinak vždy pomáhám hledat majitele pro narozené tvory.
Už delší dobu znovu přemýšlím o reinkarnaci v souvislosti s mými psy a s tím, že jméno má na osud velký vliv. Přestože to VÍM, stále někdy NENASLOUCHÁM. Moje milovaná stará Bucca umřela po operaci zánětu dělohy. Ani se neprobudila z narkózy. Moc jsem ji milovala a toužila jsem po nové Buccince. Když se po několika letech narodila tricolorní fena, která mě vnitřně zaujala, dala jsem jí jméno Lédé Bucca. Nosila jsem ji v náručí od narození, denně byla v posteli, většinu času trávila s námi. Byla strašně chytrá a krásná. Jednou jsem ji nechala samotnou se Zirkonem. Běžně nechávám štěňata s velkými psy. Zirkon je moc hodný a má štěňata rád. Přesto ji kousl tak, že jí zdeformoval hlavu v místě klabonosu. Kdyby chtěl, mohl by ji zabít. On ji jen napomenul, protože ho kousla do varlete. Dvě dírky velmi dobře mířené. Strašně jsem brečela, Buccinku jsem uzdravila, ale bylo jasné, že na výstavy nebude. Přemýšlela jsem, jestli ji někomu dát, měla jsem na ni zájemce. Měla jsem jí tak ráda, že jsem se rozhodla, že si ji nechám i nevýstavní. Zajímavé bylo, že ji za čas Zirkon kousl znovu do hlavy. Začala jsem přemýšlet o osudu. Dávali jsme si velký pozor.
Medea už několik let nesnese jinou fenu v naší rodině, přestože venku se vůbec nepere ani s bulíky ani jinými rasami, doma nekompromisně ví, že by zabila kteroukoliv naši fenku. Proto je vždy důkladně oddělená od fen. /Nyní bydlí u mého opuštěného kamaráda./ Moje dcera, tak jako většina dětí, podceňuje rady rodičů. Přestože stále slýchala, že přes puštěnou Médeu nesmí jít s jiným psem, neuposlechla. Nesla Buccinku v náručí, Médea jí ji vytrhla a ukousla jí nohu. Měla jsem skutečně hysterický záchvat, vztek,že mě 12ti leté dítě nebere vážně a zoufalství nad 4 měsíčním štěnětem. Utratila jsem ji, starého psa bych léčila, ale hravé štěně bez nohy, co by to bylo za život. Myslím si, že se stará Bucca ke mně vrátila do malé Buccinky dožít si pár měsíců, o které přišla tím, že jsem ji pozdě operovala. Přiznávám všechny chyby, nikdo není dokonalý, mohla jsem zánět dělohy staré Buccinky diagnostikovat dříve a třeba by žila. I když ne dlouho, neboť byla velmi sešlá.
Starý Union před svým odchodem z tohoto života jen seděl a vrčel. Vrčel si celé dny, pokousal všechny kromě mě a Helenky. Bála jsem se, že pokouše i nás. Bylo mu přes osm. Utratila jsem ho. S omluvou jemu i Nejvyšším, ale udělala jsem to. Po mnoha letech se narodil malý Union. Jak mu byl podobný!!! Dala jsem mu jméno Alexandros Union a říkali jsme mu Union. Byl krásný jako děda, chytrý jako děda a maminka, miloval mě jedinečnou láskou a já jeho. Loni na jaře měl kašel. Vyléčila jsem ho, v ordinaci jsem v té době měla denně několik případů kašle, spousta jich přešla na zápal plic a část psů měla asi 3 měsíce následnou lehkou srdeční nedostatečnost. Uniona jsem dál nevyšetřovala, byl zdráv, denně jsme v poledne chodili ven a 2x-4x týdně jsme hodinu běhali v lese. Všichni moji psi nevydrželi s dechem, on se nikdy nezadýchal. Měl úžasný motor, běžel lehce do kopců, v 30 stupních tepla...
Byl můj miláček a já jsem ho nikdy nikomu nepůjčila ani na procházku, jen my dva. Já a on. V létě jsme jeli na dovolenou a já jsem ho dala hlídat kamarádce, kterou měl rád, když k nám chodila na návštěvy. Po týdnu mi volala, že zkolaboval a že byl na vyšetření. Cítila jsem, že byl opuštěný, myslel si, že ho maminka dala pryč, že ho opustila. Neznal to nikdy předtím. Jak jsem byla hloupá a naivní. Jemu skoro puklo srdce žalem a mně lítostí nad mou hloupostí. Mohl zůstat aspoň doma, ve svém prostředí. Jak člověk chybuje! Jak nevidí, neslyší a nepřemýšlí! Jak zanedbá a podcení lásku svého blízkého tvora.
Union se uzdravil. Měl na RTG srůsty na plicích a mírně zvětšené srdce, přesto všechny hodnoty a EKG byla bez chyby, paní doktorka kardioložka byla udivena jeho EKG.. Znovu jsme začali běhat a žít naplno. Bral jen homeopatika. Pokusila jsem se regenerovat plicní tkáň homeopatiky, přestože vím, že je to téměř nemožné. Uvědomila jsem si jeho jarní kašel a všechny nemocné psy v ordinaci. Možná jsem jeho stav podcenila.
Letos na jaře se zhoršil. Jak přišla vedra po dlouhé zimě, hůř dýchal. Léky nepomáhaly. Věděla jsem, že odejde. Vkrádala se mi myšlenka, že starý Union přišel dožít v mladém. Bylo by jim dohromady ll let, Union byl stále se mnou, doma i v ordinaci. Bál se smrti a já jsem brečela a pusinkovala ho. Dala jsem mu homeopatika proti strachu ze smrti. Vždy mu pomohly a jeho pohled byl smířený, ale beze strachu. Připadalo mi, že na něco čeká. Bude mít za měsíc děti, chce se inkarnovat? Řekla jsem mu, že ho miluju, že se může vrátit, když bude chtít. "Neboj se, já tě poznám!!!", věděla jsem, že mi rozumí. Druhý den ráno mu bylo hůř. Když mám nemocného pacienta, ptám se "nahoře", zda smím utratit. Nikdy neutratím bez souhlasu Nejvyššího. Už před tím jsem prosila Boha, ať si ho vezme, ať se netrápí anebo ať mi dá znamení, jak mu pomoci. Utratit jsem nemohla.
V to ráno jsem ho pohladila, dala mu pusinku a řekla jsem mu, neboj se, poletíš za andělíčkama. Odjela jsem na seminář. Před polednem mě bolelo u srdce, ale ulevilo se mi celkově. Pak přišla sms, že umřel.
Popřála jsem mu šťastnou cestu zopakovala mu, že když bude chtít, může se vrátit.
Pitvala jsem ho. Tělo je pro mě fyzická schránka pro Ducha, bez těla bychom se na zemi nemohli učit a poznávat dary Země. Dala jsem k němu budhu odvádějícího duše zemřelých, dávám ho i k utraceným pacientům. Měl zcela nevzdušné plíce a zvětšená játra. V důsledku vodnatelnosti i zánět pohrudnice a pobřišnice. Srdce bylo jen mírně zvětšené, nemohlo protlačit krev nefunkčními plícemi.
Je pryč. Ale život jde dál. A moje poučení? Už nikdy nedám stejné jméno psovi, který neumřel starý a přirozenou smrtí. To, že utratím jen nevyléčitelně nemocného a v poslední fázi života je pro mě neměnnou samozřejmostí.
Union byl jedinečný pes, tolik pro mě udělal. Dal mi tolik lásky! Byl to jediný muž, který mě miloval 24 hodin denně, vždy měl na mě čas. Nikdy mu to nezapomenu a přeju mu krásný další život mezi anděly.
A jestli se k někomu znovu narodí, jistě bude mít nádherný a hodnotný život, protože byl skvělý, hodný, milující, chápající, inteligentní, vyrovnaný, oddaný.
Díky, Unione, za čas, který jsi mi věnoval.