Životní příběhy I.
Co se může stát
Je mnoho názorů na život a na smrt. Je mnoho názorů na posmrtný život. Každý má právo mít svůj vlastní přístup ke svému životu. Ke svému životu, který může vidět omezeně na několik desítek let anebo ho vnímat jako sérii výukových programů. Já jsem dostala do ruky různé knihy, setkala jsem se s různými lidmi zastávajícími různé názory. Prožila jsem hezké i smutné věci. A protože si myslím, že jsem nebyla až tak zlá a sobecká v tomto životě, aby se mi dostávalo takových trestů, přijala jsem názor, že se "duše" inkarnuje znovu. Že to, co si neodžije v jednom životě, musí dořešit v dalším. Celý můj současný život moji teorii potvrzuje a já dnes s pokorou přijímám zkoušky . Bývají velmi bolestné, zejména když reaguji nesprávně. Ale s odstupem času VŽDY pochopím smysl situace. Proč to bylo.. v čem jsem chybovala? Některé chyby opakuji vícekrát. Zkouška přijde z jiné strany než čekám a já ji nezvládnu. Ale o tom psát nechci.
Můj život je nedílně spjat se zvířaty. Podle mého názoru mají stejnou duši jako lidé. Také oni se inkarnují. Dušičky tam nahoře vidí jací lidé tu žijí, jak žijí, jak myslí. Vybírají si takové pány, aby jejich společný osud přinesl prospěch všem zúčastněným. Ty nejvyšší, nejčistší duše se nemusí inkarnovat. Ale ony chtějí, rozhodnou se vrátit se na zem , vzít na sebe těžký osud a stát se příkladem nebo příčinou ke změně. Některé duše se narodí do těl, která prožívají těžký osud jako trest za špatné chování v minulém životě. Já bych chtěla poděkovat všem hodným psím duším, která si našla svá nemocná psí těla a své nemocné lidské rodiny ,aby je k něčemu vedla. Když má rodina nemocného psa, dotkne se jí bolest. Je to dar, když člověk ucítí bolest za "němého tvora", protože jsou stále tací, kteří zůstanou nepohnuti.
Nezažila jsem to nejhorší, ale to, co mám za sebou stačí, abych nikomu nepřála zakusit tresty karmy. Přeji všem, aby při pohledu na trpící zvíře otevřeli oči. Otevřeli mysl a hlavně srdce. Aby přemýšleli proč tu jsme. Pro co žijeme. Jak žijeme. Kéž by přehodnotili věci a vztahy,na kterých jim záleží. Máme zodpovědnost za své činy. Máme zodpovědnost za zvířata, která k sobě připoutáme. Někdy je připoutáme k sobě proto, že jsme sami. Naše srdce pláče, strádá. Člověk si myslí, že pes mu srdce naplní láskou. Pes to udělá moc to rád. Umí to lépe než kdokoliv jiný. Ovšem pouze v případě, že srdce jeho člověka se mu otevře a lásku přijme. Ten, kdo své srdce neumí otevřít , nenaplní ho láskou ani od celé smečky psů. Může kupovat další a další psy a stále bude prázdný... Jiný kupuje psa, aby si dodal sebevědomí, jiný s ním chce pracovat, potřebuje ho. Úloh pro psy v našem životě je mnoho. Utíkáme před problémy, utíkáme se psy. Utíkáme před sebou. Pracujeme , lovíme, vystavujeme, psi s námi tyto aktivity rádi sdílejí.
Výsledky jsou však rozmanité. Naše touhy nejsou vždy uspokojeny. Pes nevyhraje , nedohledá zvěř. Člověk je zklamán. Měl psa, aby uspokojil své potřeby, aby sám sobě udělal radost a teď je zklamán. Jeho srdce opět není plné radosti. Když se otevřeme lásce, bude i neúspěšná výstava společnou radostí. Bude i neúspěšný lov společným zážitkem a štěstím. Život se psem se stane štěstím a láskou. Nejen uspokojováním potřeb a hledáním. Kdo hledá ve psu uspokojení potřeb, nenajde ho. Snad jen na chvíli, jako záblesk. Radost a lásku máme hledat v sobě ,začít u sebe dáváním druhým, aniž bychom očekávali lásku nebo výkon nazpět. Jak smutný je život člověka, který k sobě připoutává psy, protože hledá sám sebe a neví to. Neví, co hledá. Hledá štěstí, ale v sobě ho nevidí. A proto ho nevidí ani ve psech.
Byl jeden smutný člověk. Měl psy a ženu. Žena chtěla psa, ale rychle ji omrzel. Muži se dařilo v práci, měl spokojenou rodinu a rozhodl se uskutečnit svůj sen. Koupit si bulteriéra. Velký sen hodný velkého muže. Koupil si ho. Z různých důvodů potřeboval přemístit své bývalé psy, aby se mohl věnovat novým psům. Nejprve daroval psa své ženy. Potom daroval jednoho svého, jako třetí odcházela fena z útulku, které se ujal. Dovezl ji ke mně, ale nový majitel si ji nevyzvedl. Byl to osud. Můj sen od 10ti let byl mít rotvíka. Měla jsem 10dní rotvíka. Její pán ani jednou nezavolal,jak se má a co s ní je. Našla jsem jí domov. Onen muž mezitím koupil několik velice kvalitních bulteriérů. Přestože si splnil svůj sen, stával se smutnějším a přestávalo se mu dařit. Ujal se půlroční fenky bulíčka, zanedbané, nemilované, nevychovávané.. Snad doufal, že záchranou jejího života zachrání i svůj. Snad doufal, že když jí dá štěstí, najde i svoje. Krásné. Zoufalé. A nerozumné, neboť ani 3 zákroky nepomohly této fence splnit zapojení do života, které se od ní očekávalo. Muži se dařilo hůř a hůř a potřeboval zmenšit počet psů.
Nepřísluší mi soudit druhé lidi, natož je odsuzovat. Každý jednáme jistě podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. V danou chvíli neumíme jednak jinak. Hledáme a tápeme. Zkoušíme a chybujeme. Hledáme své štěstí. Svou radost. A nevíme, kde je. Nevidíme, že možná stojí tak blízko... Pomohla jsem mu najít nového majitele, fenku jsem odvezla k sobě a ihned předala. Bylo jí asi 8 měsíců. Moc hodná a milá, stejně tak jako její noví majitelé. Dnes jsem se dověděla, že toto štěně čeká asi 8 štěňat. Vzali si ji nechtěně nakrytou od původního majitele.. Noví majitelé v první chvíli nevěděli co si počnou v bytě, bez dovolené..., první bulík, první štěňata. Nabídla jsem jim, že najdu rodinu, která pejsky odchová. Dala jsem se do práce a do večera jsem měla dvě. Ale noví majitelé se rozhodli, že tuto malou holčičku v tom nenechají. Budou s ní. U nich doma. Tito lidé otevřeli své srdce.
Nechtěla bych , aby někdo odsuzoval Muže mého příběhu. Je to nešťastný a opuštěný člověk, který ztratil lásku. Lásku a úctu k životu. Ke všemu živému I k sobě.. Není cílem odsoudit jeho. Cílem je podívat se každý sám na sebe a říci si čeho jsem schopný já. Každý by měl začít sám u sebe, vidět. Slyšet. Cítit. Vnímat život všemi smysly a přijímat život dovnitř sebe. Naplnit své srdce životem a vědět, že bolest je vyvážená radostí a smutek štěstím.Tak jako se střídá den a noc. Po noci vysvitne slunce a jestliže je naše srdce v temnu, víra ve slunce prozáří dny, které přijdou. Ta fenečka se narodila, aby nás všechny učila. Bydlela ve třech rodinách a milovaná a žádaná byla až v té třetí. Stejně tak člověk může nalézt štěstí až ve třetí..čtvrté rodině. Dočká se, když během své pouti přijímá osud a i přes zklamání a bolest se snaží rozdávat radost. Ona zůstala hodná a milá. A snad zůstane, protože bude žít v lásce. Na cestě, kterou prošla, poučila a obohatila další zúčastněné.
Nevím kolik psů nebo kolik lidí bude muset vstoupit do života Muže, aby jeho uši slyšely, jak bije srdce, aby jeho oči viděly, jak svítí slunce, aby cítil, jak slunce prohřeje jeho srdce.
Nečekejte až se psi a lidé obětují, aby vám otevřely oči. Zkuste sami splynout s přírodou, neboť jste její součástí. Hledejte lásku uvnitř sebe a rozdávejte ji. Zamyslete se kolik radosti vaše skutky přinášejí všem zúčastněným. Vaše štěstí vznikne automaticky jako "vedlejší produkt" vašeho dávání.
Simona Müllerová, 17.4.2004
Pokračování: Aby nebylo vše tak jednoduché, naše hlavní hrdinka měla vnořenou bradavku. Štěňata nemohla sát a mléko zatvrdlo. Dostala 41 horečky, byla zcela apatická, neměla zájem o štěňátka, nejedla.. případ jsme řešili telefonicky..homeopaticky.., ale druhý den mi ji majitelé dovezli ukázat. Obklady z tvarohu, belladonu, bryonia a Paralen již malou práci udělaly, ale další dílo spočívalo na antibiotikách, PVB homeo polykomponentu, specielních zábalech z bylin a mastí. Teplota klesla na 39, fenečka se opět stará o štěňátka a my si telefonujeme.
Smysl života
Dva dny svítí sluníčko. Moji psi se krásně lesknou a pro mě je radost se na ně dívat. Protože stále přehodnocuji život, měním hierarchii hodnot, měním sebe, chodím na procházku se psy 4x denně. Dopoledne dvě várky a večer běhám s jedním a potom jdu s dalšími. Mezitím se věnuji vesměs mé práci a ve zbytku času rodině.
Dnes jsem se dívala na prdelky mých holek a říkám si, co je smysl mého života? Odpověděla jsem si, že psi a práce. Zamyslela jsem se. Je to opravdu tak? Je to lpění? Je to potěšení? Je to štěstí? Co je to? Mohu bez toho být? Bez čeho mohu být? A odpovědi byly následující.
Mohu být bez rodiny, ale nemohu být bez své práce a bez svých psů. Bavilo by mě žít a nemít psy? Bavilo by mě žít a nemít svou práci? Bavilo by mě jen cvičit psi nebo jen ordinovat? Zvykla bych si, musela bych. Ale v mé práci a v mých psech je mé štěstí a mé poslání, s nimi zapomenu na čas, napomenu na bolesti psychické i fyzické..
Zvláštní poznání. Jedla jsem tvrdý suchý chleba a dívala se na své psy. Chleba mi moc chutnal. Už rok jím dělenou stravu a stále méně potravin potřebuji k radosti nebo k uspokojení potřeb. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidi projedí peněz a stále nejsou spokojeni. Já žvýkám krajíc suchého chleba, sleduji zaúhlení nebo hřbety mých holek a jsem naprosto spokojená. Málokdo ví, jak lahodný je tvrdý chleba na dopolední procházce s třemi bulteriéry. Včera jsem telefonovala, přešla jsem pro vodítka do čekárny a ha! Mystica mě zabouchla. Byla jsem bez klíčů, naštěstí s telefonem... jen jsem zavrtěla hlavou, jak je "blbá" a řešila jsem situaci. Mystica mě dost štve, jsou i okamžiky, kdy ji nesnáším. Pro její naivitu a následně i blbost, kterou mi způsobí nějaký problém. Ale žiju s ní. A nechci to jinak. Vím jaká je a umím s tím žít. Dnes jsem si uvědomila souvislosti.
Vyšší síly zamotají člověku hlavu. Zamiluje se. Nevidí, neslyší, nevnímá chyby druhého, což je z hlediska výchovného programu nutné, protože za "střízliva" by do vztahu nevstoupil. V zamilovanosti nevidíme chyby... Když se vztah změní v lásku, chyby už vidíme. Ale jsme s nimi smířeni. Učíme se s nimi žít a víme, že nikdo není dokonalý. Partner náš štve, ale my víme, že každý jsme jiný, každý chybuje, každý vidí situaci jinak. Srovnáváme přednosti a zápory a víme, proč setrváváme v partnerství. Jako já a Mystica. A najednou, člověk někdy ani neví jak, láska přejde. A pak vidíte chyby i tam, kde nejsou. Partner vám leze na nervy vším možným. Jen s vypětím sil si zdůvodňujeme proč zůstáváme ve vztahu..
Medea - Médeu jsem vždy milovala. Věděla jsem, že je potvora, že respektuje jen mě. Když ovšem nebudu na dosah, převezme řízení domácnosti ona a zlikviduje konkurenci. Zklamala mě mnohokrát a to do té míry, že jsme spolu nemohly žít. Ale láska zůstala. Stále vím o jejích přednostech a přijímám její chyby, nicméně soužití nebylo možné. Má partnerství a manželství-to nebylo jako se psy. Ve všech vztazích postupně láska zmizela. Snad vím proč. Čím starší jsem byla, tím více jsem se snažila udržovat plamínek lásky a spojovat lidské teplo. Řešit problémy, tolerovat chyby, mluvit o tom, jak to vidím já a jak to vidíš ty. Měnit se zevnitř, aby se se mnou dalo žít a by ch mohla žít se svým partnerem. I partner se mění. Ale ty změny se musí protnout. Když se stane, že se změna jednotlivce mine se změnou druhého, stačí ta malá chvíle a láska zmizí. Zůstává jakési soužití.
A já si uvědomuji, že jsem celý svůj život milovala své psy více než své partnery. Láska k mým psům nezmizela nikdy, přestože mě zklamali. Já vím, že zklamání je dané také tím, co od partnera očekáváme. Možná od psa očekáváme méně, proto je snazší nebýt zklamán. Ale je to opravdu tak? Na každého, koho miluji, kladu vysoké požadavky. Čím více ho miluji, tím více chci a čím jsem starší, tím více se této špatné vlastnosti chci zbavit. Tím více svobody dávám těm, které miluji. A proto dneska mají moji lidští společníci více svobody než mají moji psi. Od psů stále vyžaduji disciplínu, výkony, aby mě pustili první do dveří, aby si nepůjčovali moje boty...
Do Medei jsem byla dlouho zamilovaná, byla tak krásná a chytrá..a tak mě milovala. Zamilovala jsem se i do starého Uniona Alet. Byl zbídačený, šedivý, smradlavý, ale osobnost. A zamiloval se do mě taky. Každého svého psa jsem milovala jinak. Véra byla moje první dítě. Můj Union byl můj chlap, velký, silný, milující, inteligentní, spolupracující. Mnoho podob lásky jako s lidmi. Možná jednou najdu muže, kterého budu milovat jako svého psa a on mě také tak. Budeme spolu lovit, vystavovat, brát si boty.. mazlit se. Pustí mě první do dveří a když budu pracovat, bude si dělat svoje věci. Nechá mě jít, kamkoliv budu chtít a já ho nechám jít ven nejen se mnou. Bude tak bezprostřední jako bulík, bude chrápat a mít větry a nebude lhát a já mu všechno řeknu a nebudu se stydět být nahá. Bude mě mít rád celý den a když ho zabouchnu v čekárně bez klíčů, mávne nade mnou s pochopením rukou. .
Hm. Asi si nechám po WVie pejska, vnuka mého Uniona.....
Simona Müllerová, 18.3.2004
Gaté a Cicero
12 let toužím po červené fence s bílými znaky. Když se narodí, neosloví mě. Pokud mě "osloví" a já si ji nechám, stejně o ni přijdu. Unicé vykousla Medea kus dásně i se založenými dvěma zuby, Oceánce se udělal předkus. Leova Aida čekala štěňata s naším Chýlacosem a většinu času trávila u mě. Nadchla mě svou povahou i inteligencí, kterou bych u 6ti leté kotcové feny nepředpokládala. Chtěla jsme si nechat jejího syna a dát mu jméno Ganéša. Ještě před porodem jsme ale nedostala svolení od vyšších sil dát Aidinu synovi jméno Ganéša. Narodil se jediný žlutý pejsek a malými bílými znaky .Byla jsem zklamaná. Pár dní jsem váhala, jestli si ho nechám. Měl naprosto originální odstín žluté. Měla jsme ho dost ráda, i když on mě zrovna ne. Neměl o mě zájem, přestože jsme ho stále chovala a věnovala se mu nejvíce z vrhu. Chtěla jsem ho. Dala jsme ho k mým štěňatům, aby měl maximální péči a nemusel cestovat do Rakouska a zase zpět.
Přes moji péči byl často smutný,měl opakované průjmy,moc mu nechutnalo a kupodivu ožil,když přijeli sourozenci a on s nimi byl v horších podmínkách než byl můj vrh. Ještě než se narodil,požádala jsme Vyšší síly,aby mi daly znamení,jestli si mám pejska po Aidě nechat.
Musím přiznat, že jsem byla velmi sobecká, slepá a lpící, protože když už nestačilo jeho chování a zdraví, během 14 dnů se mu ztratily varlata! Konečně jsem pochopila. Je to tak v životě stále, že si nevšímáme znamení od Přírody. Něco chceme hlava nehlava a vlastně tím trápíme sebe, druhé lidi i zvířata. Posloucháme rozum, máme logické argumenty a hlas srdce a intuici odsouváme.
Moje dcera musela vzít na sebe tolik špatných vlastností, abych pochopila, že nadešel čas, kdy má odejít k otci. Vydržím moc, proto se musela dva roky snažit mě ničit a trápit. Dneska vím, že je jediná, kdo může splatit karmu jejímu otci.
Volal mi začínající chovatel a požádal mě o pomoc s prodejem psa. Velmi často si nechám poslat mailem fotky a dám pejska na své stránky nebo v obálce inzerci a vyvěsím ji v čekárně. Tentokrát jsem mu řekla, že psa chci vidět, abych věděla, co nabízím. Přivezl 3 měsíčního divokého mamuta. Můj první dojem, pozdě večer, byl, nádherný pes se šíleně křivou nohou, snad více než bulldog. Pes stál na vnějších prstech, jak měl celou tlapu zkroucenou. Měl přiměřená varlata, super čelist, rovný hřbet, krátký ocas. Vzhledem k tomu, jaké doplňky stravy dostával, jsem si říkala, že se dá ledacos napravit. Majiteli řekl jeho lékař, že jde o růstové problémy. Ihned jsem chovatele zkontaktovala s jinými chovateli, kteří shání psa do chovu. Cicerona jsem poslala ke kamarádovi, majiteli bulíka, který má foťák v provozu, abychom Cicera dali na web. Mezitím jsem zavolala Leovi, který moc chce bílého psa a zejména po CHýlacosovi, což tento BYL. Kamarád se o psovi vyjádřil, že hlava nic moc, ale pes je sympaťák. Oba chovatelé projevili po telefonu zájem. Já jsem ovšem mezitím znejistěla, jak je to s tou hlavou, protože v poslední době mé nákupy čehokoliv nejsou úspěšné. A vím, že jsem byla unavená. Takže jsem mohla špatně vidět. Říkala jsem si, musím toho psa důkladně prohlédnout, zejména nohy, abych někomu nedohodila mrzáka. Malého mi znova přivezli. Křivá noha byla po Arthrocanu zjevně lepší, nicméně hrozná. Na druhé jsem našla obrovský svalek, ale tak obrovský, že Cicero nedá nohu kolmo k zemi. Tlačí ho pod loktem a v podpaží. Také tuto nohu vylehčuje, takže jsem došla k závěru, že noha Byla zlomená, bohužel v růstové ploténce, pes přetěžoval zdravou nohu a totálně ji zkřivil. Chovatel si ale ničeho nebyl vědom. Na druhé noze jsem vyhmatala malé výrůstky, což mě vedlo k domněnce, že matka mohla štěně v období chrupavčité tkáně pošlapat.. Ani toho si chovatel nebyl vědom.. Cicero u mě zůstal na pozorování na pár dní. V sobotu se měli podívat oba zájemci. Nastudovala jsem novou, pro mě dosud neznámou homeopatickou terapii, nakombinovala ji s bylinami a kloubní výživou a lehkou pravidelnou zátěží. Cicero reaguje na můj hlas, na své jméno.. naprosto okamžitě. Všemu rozumí, vše umí. Chápe lépe než dítě. Přestože byl kotcový, přestože je bílý, jeho inteligence je obdivuhodná. Kdyby byl žlutý, nechala bych si ho.. Projevoval takovou radost ze života. Všechno ho těšilo. Byl se mnou mnoho hodin doma, dostal spoustu hraček.. A stala se hrozná věc. Zamilovala jsem se. Do bílého psa s černými znaky, Do toho, co jsem NIKDY nechtěla. A co se mi do chovu NEHODÍ.A do invalidy.
Začala jsem se bát, že si ho někdo z chovatelů koupí! Nemůžu lhát, nemůžu dělat intriky.. nemůžu lpět.. Jen PRAVDA. Věděla jsem, že můžu říkat jen PRAVDU, že jakmile bych použila lest nebo lež, abych ho získala, vrátí se mi to.. První chovatelé tu byli tři hodiny!!! Pes je totiž tak krásný, že nebýt těch strašných předních nohou, vezme ho každý. A je roztomilý. Zapálila jsem asi 20 svíček a prosila Boha, ať Cicero přijde k těm, ke komu náleží. Byly to svíčky za něj i za mě. Ať jde tam, kam přinese štěstí a kam patří. Zájemce na něj zálibně hleděl, bylo evidentní, že ho BERE. Musela jsem odskočit do ordinace k pacientovi. Čas návštěvy vypršel, nutně jsem musela odejít. Kafe dopité. Převlíkla jsem se a povídám, tak co, bereš nebo ne.NE.
Uf. Cicero je můj. Když ho bude chtít Leo, prodám mu ho jako spolumajiteli, ale nechám ho tady. Leo volal, jestli si ho vzali, byl taky napjatý. Když jsem mu líčila, e možná ta hlava není to pravé.. a ty nohy.. říkal, že on mému úsudku věří a že když já řeknu, že je pěknej, tak JE.(Což mě od rozhodčího potěšilo).Leo přijel v noci, pes se mu vcelku líbil. Ale říkal, proč ho nezkrotím, že má hroznou povahu! Odpornou povahu. A že je celej i povahou po jeho dědovi Theovi.(Já na rozdíl od Lea neznám psi v rodokmenech osobně, pokud nejsou moji).Obvykle když trestám psa, Leo mě napomíná, že je nemám bít.. že se budou bát.. ty biješ moje psy..(Já je zas tak moc nebiju:-) A najednou u malého štěněte, který je 5 dní u mě, chce, abych ho krotila, trestala za to, že žije. Že se raduje ze života, z každé maličkosti. Že chce poznávat a ochutnávat nové věci, které život přináší. nechápala jsem to a netrestala jsem ho. On mi totiž rozumí. S ním mluvím jako s člověkem a on to chápe a přestane žrát psí postýlku a nekrade mi boty.. a hned mě pustí, když mě kouše..
Je to můj pes. Koupila jsem si ho. Vyléčím si ho .Miluju ho.
Jak ho pár hodin nevidím, už na něj myslím. Jak se má...musím pro něj jít.. mazlit se.. Dneska už mě konečně jen lízal a neškubal. Říkám mu, ty blbče, kdyby ses uklidnil, mohl bys spát v posteli. Když si hraje (i když si nehraje), je tak šťastný. Naplnil můj dům štěstím. Je to sluníčko a radost. Od Uniona jsem žádného psa (nebo fenu) nemilovala. Měla jsem je MOC ráda. Ale to bylo vše. Pořád ve mně byla díra. Prázdno po něm. Prázdno po lásce. Bylo to i mým osobním životem. Prázdno. Ale už pár měsíců cítím, že znova umím brát i dávat lásku celým srdcem i tělem a plně si pocity lásky užít. K Leovi i k Cicero, ale i k mým holkám a jiným psům. Škoda, že moje srdce nenaplňuje mateřská láska. Musím se ještě mnoho učit, mnoho poznávat, mnoho odpouštět. Vyřešit své vlastní rodiče a vytvořit tím prostor mojí rodinu, kterou bohužel od 10ti let tvořili jen psi.
23.11.2005
Trio Kišovo
Představuji vám holky Igora Kiše. Z rodinných důvodů jsou Blandé, Seléné a Queró přesunuty zpět do Čech. Blandé je malá, štíhlá a rvavá. Seléné mi moc lásky neprojevovala, takže má nové majitelky Bohunku a Bohdanku. Je rozmazlená, vymazlená, baculatá, paličatá a spokojená. Queró si zotročila moji maminku, zabere celou manželskou postel, nesmí být rušena ze spánku a celý den tráví vdechováním mámina nikotínového kouře a koukáním na televizi. Sedí na gauči a sleduje pořady. Čůrá pouze na procházkách nebo na koberci. Dvorek jí není dost dobrý. Takže máma má asi 5 procházek denně. Údajně trpí nechutenstvím, říká maminka, ale má stále v miste granule, rohlík s paštikou, srdíčka. Je tlustá, přecpaná, ale máma to vidí jinak.
Igor Kiš má už jen lidskou rodinu a svou energii a lásku věnuje dětem. Musí to být velká oběť dát své psy pryč, vím, že mu byly oporou a jedinými oddanými přáteli. Doufám, Igore, že tvoje lidská rodina ti dá to, co tvá bývalá psí.
