Stářím to nekončí
Včera byl u mě pacient na homeopatii. Zlatý retrívr, 8 let starý s dg. sarkom. Pes byl velmi klidný, vyrovnaný, neobtěžoval, pravý slepecký pes. Psa jsem vyšetřila, navrhla zpomalující léčbu, ale závěr jsem chtěla udělat až po meditaci. Již v ordinaci jsem měla dojem, že pán a pes je jedno tělo a pes na sebe bere vše ze svého pána. Pán ho ovšem velmi miluje a od psa by to byla slepá láska, kdyby z něj vzal nemoci, sám umřel a pána tu nechal i s jeho problémy.
Šla jsem meditovat. Úvahy se potvrdily. Jedno těla, jedna duše. Ale co více, prázdný život, bez smyslu a bez radostí, bez aktivit, bez cílů, přežívání v dobrotě, ochotě, lásce, pokoře atd. To je sice krásné, ale všeho moc škodí. Léčit se musí oba. Oba musí najít smysl života v práci, v činnosti, v komunikaci. První krok byl, povinně znovu začít cvičit psa. Společnými výcviky se rozhýbe majitel i pes.
Život bude mít nějaký smysl, něco naučit psa - zavděčit se pánovi, pracovat pro něj. Nutnost vyrazit ven, mezi lidi a psy a něco dělat. Nejen sedět a číst. Druhý krok - chci se pokusit odblokovat oba od stresu majitele a ztráty, kterou zažil před několika lety. Oba dostanou stejný lék.
Když byla mladá Bucca a Zea a stará Véra všechno uměla, chodila s námi na procházky a dívala se. Holky cvičily a ona se dívala. Proč cvičit starého psa? Proč se zdržovat děláním něčeho, co umí? Proč ji obtěžovat?
Véra chřadla. Srst se neleskla, byla pomalá, smutná. Myslela jsem si, stárne! Naštěstí nejsem tak nevšímavá a přemýšlím.. a napadlo mě, že ztrácí smysl života. Ve svých 6ti letech nemůže vypadat tak, jak vypadá. A tak jsme znova dělaly stopy, aporty, odložení. Véra mi kvetla před očima. Během pár týdnů to zas byla ona, veliká, silná, pohyblivá, šťastná, vyrovnaná, jedinečná! Cvičila jsem s ní ještě dalších 8 let. Udělala ještě dvoje zkoušky, jedny myslím v 10ti letech, s Helenkou.
Volal mi klient. Chtěl utratit psa. Prý mají štěně, dva psi jsou mnoho, je to drahé je krmit.. tak starého utratí. Řekla jsem té paní, jestli její děti ji chtějí také utratit jen proto, že už má vnoučata, že se psem něco prožila, pes jí určitě dal lásku a hlídal a chytal myši a jen proto, že nastoupí mladý, má starý odejít? Nevím, jak to dopadlo. Již nikdy se neozvali.
Moje mnoholetá klientka chtěla po smrti manžela utratit psa. Pes nežere, je smutný, nic s ním není. Odmítla jsem to. Psovi je smutno, miloval svého pána, dejte mu čas, zaměstnejte ho. Přece kvůli jeho lásce k pánovi ho neutratíte! Vynadala mi. Dá ho tedy chlapům sežrat. Tak to řekla. A já za to mohu, protože jsem odmítla utracení. Bylo mi to velmi líto. Druhý den mi volala a poděkovala mi. Pes žije a rodina se ze ztráty pána vzpamatovala.
Někdy zapomínáme, že psi jsou jako lidé, mají své pocity, mají myšlenky, empatii a spoustu jiných vlastností. Měli bychom si uvědomit, že také chtějí žít a radovat se, úměrně svým možnostem. Jsou staří, raději hodiny leží s námi obýváku a pozorují ruch domácnosti. Po procházce je bolí nohy a dva se nepostaví. Počůrají se.. V té chvíli už nezbývá, než být vděčný za aktivní roky společně strávené.
Neměli bychom ani lidi ani psy odsouvat na vedlejší kolej jen proto, že jsou staří a mají různé neduhy. Měli bychom jim pomoct najít takové aktivity, které potěší je a následně i nás. Starý pes se rád sveze v autě na nákup a ani nemusí vystupovat. Může aportovat na 1m daleko a při patřičné pochvale si bude připadat důležitý .
V jednom časopise humánní medicíny byl velmi zajímavý článek o starých lidech. Jsou si vědomi své snížené schopnosti a omezených možností, najednou mají pocit, že jsou k ničemu, že jsou na obtíž mladým, že už nemohou dávat, že stále jen berou. Zatrpknou a odmítají naši péči a naše dárky, naši pomoc. Vracejí nám dárky, že je nepotřebují.. nechtějí. Dárce neznalý problematiky je velmi zklamán, roztrpčen.. znechucen a mnohdy nadlouho otráven tímto přístupem. Text nabádal, abychom to nevzdávali. Abychom jim ty dárky nosili, protože oni úplně v hloubi duše jsou vděční za pozornost a lásku. Odmítání je výraz jejich smutku a bezmocnosti.
Řekla jsem mojí mamince, že za to, že mi pomáhá jí zaplatím kosmetiku. Ona že kosmetiku nesnáší. Nevadí, tak pedikúru. A to musím? To mám jít teď hned? Byla velmi otrávená. /Já taky, přestože vás tady poučuji../ Koupila jsem jí kabelku, poděkovala, ale řekla, že béžovou nechtěla, že chtěla hnědou. Bylo mi do pláče.
Ale vydržme to s našimi psy i s našimi rodiči. Určitě to má smysl, když člověk dává lásku a radost. Každý z nás bude jednou starý.