Dopis Simi Jindříškovi o tělu a duši
Ahoj Jindřišku
než jsi se narodil, žila tvoje duše, - to je světlo, které vytváří jemné tělo, které většina lidí nevidí - , taková duše žije pořád dál a dál. Ta duše žila v jiných dobách, na různých planetách ve vesmíru a někdy vstupovala na těch planetách do těl, protože na některých planetách, jako je např. Země, žije duše s tělem dohromady, jako když smícháš mouku s vajíčkem a děláš těsto na buchty. Prostě je to tak normální. Ta duše se učí spolupracovat s tělem a tělo se učí spolupracovat s duší. Jako když dva spolužáci ve škole spolu něco dělají. Když něco s někým děláš doh romady a vzájemně si pomáháte, říká se tomu tým, nebo týmovost. Týmovost je vlastnost, kterou někteří lidé mají a někteří ne. Znamená to, že lidi, kteří tvoří tým pracují spolu dohoromady, nebo si i hrají, třeba fotbal, a vzájemně si pomáhají a nahrávají a záleží jim na výsledku celku, družstva, ne na tom, aby ve skupině jeden z nich vynikl. Na planetě Zemi je úkolem lidí naučit se týmovosti v rámci celé planety. Abychom věděli, že všichni k sobě patříme, že všichni jsme jedna skupina. Pro začátek se učíme být v týmu s malou skupinou lidí, třeba dva spolužáci, nebo maminka a sestra, později se tým rozšiřuje na pracovni skupinu, fotbalové mužstvo, a te n, kdo je hodně moudrý, je potom v týmu s celým městem, i republikou.
Kdysi dávno ta tvoje dušička žila s jedním tělem. To tělo bylo pyšné a arogantní a sobecké a ubližovalo lidem. I dnes to tak některá těla dělají. Protože to tělo si nechtělo dát říct ani jinými lidmi ani svou duší - kterou teď má tvoje tělíčko, stala se nehoda. Lidi jeli kočárem vaší vesnicí a měli nehodu. Stalo se, že někteří umřeli. Umřelo i tělo člověka, ve kterém bydela tvoje duše. V tom šoku z nehody kočáru taženém koňmi se stalo, že duše prudce vylétla vysoko a nestačila pochopit smrt - jak vylétla, ztratila se.
Po smrti těla se duše oddělí a potlouká se nějakou dobu kolem mrtvého těla, srovnává se s tím, že tělo nemá a přemýšlí,co udělal dobře a co špatně. Potom odletá dál, kde se učí, léčí, mění, aby se mohla vrátit na zem chytřejší a šikovnější. Jenže tvoje duše zabloudila a nešla tam, kam měla. Zabloudila na několik set let. Hledala to tělo, ze kterého byla vystřelena šokem. To tělo nemohla najít, protože tělo bylo mrtvé, spálené a jako popel už bylo různě v zemi. Ten pán, v kterém tvoje duše bydlela, měl ale děti, bratry a jiné příbuz né. Příbuzní mají vždycky společné geny. Geny jsou bílkoviny v těle člověka, které určují povahu, schopnosti, vzhled, apod. Tvoje duše našla geny dětí a různých příbuzných toho pána, ve kterém tehdy bydlela. Největší shodu těchto bílkovin s ním jsi měl ty. Protože tvoje tělíčko vzniklo z jeho dětí, pradětí a pra pra dětí..... duše viděla, že tvoje maminka čeká miminko - tělo, které bylo velmi podobné tělu, které tato duše opustila. Duše byla stále v šoku, a tak si neuvědomila, že tělo, které vidí je miminko, a ne dospělý muž. Duše vstoupila do tohoto těla. Spojila se s geny, které byly stejné s tělem, které obývala předtím. Tělíčko se narodilo a s ním přišla do toho roku a do této celé doby i tvoje duše. Duše viděla tvýma očima, jedla tvoji pusinkou, sahala tvýma rukama, slyšela tvýma ušima. Prostředí, kam se narodila s tebou , s tvým tělem bylo ale uplně nové a jiné, než na které bylo zvyklé. I tvoje tělo bylo vlastně z velké části jiné, než její původní. Duše to nechápala. Protože ji chyběla škola mezi životy v tělech, neboť se při nehodě v tom šoku ztratila, zabloudila. Já ted vysvětluji tvojí duši, že tvoje tělo, Jindřišku, není tělo toho pána, z kterého odešla, ale že jsi jeho vzdálen&yacut e; potomek. Jsi mu pouze podobný, ale nejsi
stejný. Duše neumí zacházet s denšními potravinami, mobily, auty a vším, co tady máme, protože to tenkrát nebylo. Celý život je pro duši velmi těžký, nyní, protože neměla přípravnou školu, chce, aby se tvoje tělo chovalo jako dospělý muž, jenže tvoje tělo to neumí, ani nemůže. Duše chce, aby se tvému tělu, které považuje za dospělé, chovali lidé jako k dospělému, což také ale není možné. Jak du&s caron;e zabloudila, stalo se, že se potkala, se zlobivými bytostmi, které se na ni nalepili. Duše byla v šoku a tak tyto bytosti, diskranáty, démony, separáty a jiné nechala na sobě nalepené. Je to jako by jí jedna zakryla oči, druhá by ji seděla na zádech, třetí by hýbala její rukou. S tím vším vstoupila tato duše do tvého těla a s tímto se narodila. Tyto napojené bytosti si občas hrají s duší a tělem, hýbou tvýma rukama , hýbou očima, mluví sprostě, zlobí, a ubližují. Všechno jsou to neštastné, ztracené bytosti, které sem nepatří. Já a Lucka B. je vracíme tam, kam patří, ale oni se někdy vrací zase zpět k tobě, protože si na tebe a tvou duši zvykly. Byla bych ráda, kdyby tvoje tělíčko řeklo tvojí duši, že se jsi zatím ještě malý kluk, a že si chceš hrát a učit se a mazlit se s maminkou a že chceš, aby vám doma bylo fajn a že tvůj domov je tahle paní, maminka, a tatínek a Zuzanka, a že zabloudila na moc dlouho a teď už se nedá nic dělat, už nenajde ty, které tenkrát ztratila. Ale i tak může být ta duše s tebou šastná, žít hezký život a napravit chyby, které tenkrát dělala. Řekni své duši, Jindřišku, že nevadí, že se duše nemůže omluvi t těm lidem, kterým tenkrát ublížila. Stačí, když už nebude ubližovat teď a nebo když ublíží, tak se omluví, a chybu napraví. Tvoje tělíčko se, Jindřišku, musí naučit s tou dušičku žít v dnešní době, a přijímat všechno, co tady dneska máme a jací jsme. Měj ji prosím rád, bud na ni hodný, ona se uklidní, pochopí, že je v jiné době a bude tě mít taky moc ráda a bude ti se vším pomáhat.
Simona.
Korekce Jana Valouchová
Listopad 2015