Alternativní terapie zvířat, rodinné a osobní poradenství

Je možné aby vám někdo bral energii?

Dospělé děti a jejich rodiče

J. Ina pokorná

Je možné aby vám někdo bral energii?

Pokud s takto vytěsnou energii emocemi – čili námi (protože to jsme také my zuřící, nenávistní, smutní apdo) potkáme člověka, který má stejný nebo podobný blok v podvědomí, nebo ten člověk  má nějaký kod, který souvisí s rodičem – halvně – protože rodiče nás naučili chybně, kdy jsme nebo nejsme přijatlení – pak se potká blok toho člvoěka s vaším , ten člověk vám brnkne na vaše téma a tím vás oslabí. Proto máte pocit že ten člověk bere energii. Ale on nebere. On vám jen něco ukazuje ve vašem systému. 

Co vám může nabrnkout? Právě ty vytěsněné odmítnuté emoce ve stupnici -10 až -5. Stud, smutek, žal, nenávist, pocit zahambeni, které ve vás vznily během života.  A vaše podvědomí, limibický mozek udělá jednoduchou věc – odkloní  váši vědomou mysl. Proč? Protože to, co každý zažil v dětství bylo tak zranující, že po naprogramování podvědomí do 8 let věku vás, se podvědomí uzavřelo  s násl. Slovy –  to co cítím v tom neggativním  pláč, truc, zlost, smutek , marnost z toho, že nejsem vnímáno rodiči a uznáno v emocích i zlosti trucu v těch negatvních v lásce – je tedy hrozné, takže to musí ze mě pryč.  Uplně pryč!!!! Už se k tomu nesmím nidky vrátit, takto lásku nezískám  - pak uzavře do trezoru.     

Kam odkloní  mysl? Do vědomí – příjatelnosti pro všechny i pro sebe. Čili vytvoří myšlenky a  vyhodnocení situace takové aby my jsme se citili dobře v té situaci  a jedna z těch věcí je – bere mě energii!! 

Rok 2018 bude o otevření trezoru podvědomí, které buší už od minulého roku intenzivně přes problémy vztahové, finanční, pracovní, zdravotní.  Proč? Protože vesmír  sjednotit. Co potřebuje sjednotit?  Sebe přes nás. Tak – že začneme vnímat sebe , tělo, a to, kam nás vede duše, protože naše duše ví přesně ví co potřebuje, a nutí nás naslouchat právě  i těm negativním pocitům a rozlišit, co je co, co vede moje tělo v této myšlence? Je to stud?  Je to vina? Která část ke mně promlouvá přes bolest těla?  A nutí nás vnímat sebe v lásce a uznání a porozumění.   K tomu nám právě i pomáhá naše prostředí.  A to přes lidi, kteří to v nás spustí.  – nutí nás pozorvoat co  v nás vyvolavají a my bychom si měli říct -  vnímam tě pocite, myšlenko, emoce – jen nevím co mi chceš ted říct. Neodmítam tě, vznikla jsi jeidnečně v mém těle a něco mi ukazuješ.  Znovu pomocne afimrace – divám a vnímám vše co mám v sobě očima porozumění, uznání a lásky. 

Dospělé dítě a jejich rodiče

Vždy v nás byla, je a bude  část, která  po rodičích  „něco  chce“  . Když si vybere duše inkarnaci , vybere si rodiče,  očekává, že rodiče budou mít k tělu, ve kterém je duše, postoj láskyplný , ať už se dítě projevuje jakkoli.  Zuřivě, vztekle, smuteně, vystrašeně.  Bezpodmínečná pozornost tomu, jaké  v dětství námi procházely emoce – se nám nedostala.   Když se sem dítě narodí  „cítí!“ z koho vzešlo a má je přirezeně v lásce  za jakýchkoli okolností.  Toto je dáno    dítě je napojeno na universum, vesmír, zdroj a nemyslí. Přirozeně sem přichází z čistotou, láskou.  A tou léčí. Proto se říká, že děti jsou darem.  Dítě léči i tím, že přichází k rodiči, který je smutný, má starosti a svoji přítomností  pod vedením vesmíru , universa ho jde uzdravit.   Problém nastavává v okamžiku neznalosti rodičů o emocích, pocitech, o tom, že zuřivému dítěti by měli říct – „miluji tě i když zuříš,  trucuješ, pláčeš, bojíš se protože to jsi také ty, nechci tě měnit v té emoci,  vznikla v tobě  a máš určitě důvod k takové reakci. 

Pokud se tak nestane, v dítěti je  potlačeno v průtoku emoce, pocitu (emoce , pocity jsou energie v pohybu) dítě začne mít pochybnosti o sobě , vzniká vytěsnění emocí , co nejsou příjmné,  dojde k roztříštění emočního těla a dítě se snaží  získat  lásku  a uznání jinak. Vzniká většinou stud , vina a odpor. (každý máme v sobě nevědomé závazky, vzniklé v době těchto detstkých traumatů).

V pozdějším věku u dospívajících dětí, dospělých  vznikají křivdy – dospělé dítě chce po rodiči  uznání toho, jak se cítílo a cítí, chce to, co se mu nedostalo v dětství. Rodič citi křivdu, že pro dítě udělal maximum (jinak opravdu neuměl) v nevědomí mu vznikají viny za  postoje a přístup, které většina rodičů vytěsní – a nechápou  dospělé děti.  

Řešení vidím v prvotním pochopení, tam kde jsou křivdy, a brnknou si je navzájem dospělé děti a rodiče – se nedomluvíte. Jeden z vás musí vědět, že když bude rodič chodít za ukřivděným dospělým dítětem – bude v dosp.dítěi vyvolávat ještě větší křivdy a nepochopení. Protože rodiče nebyli většinou vědomí v době vašeho dětství.   Poté až dítě porozumí rodiči, proč měl takový postoj – s uvolni křivda a uvolní se cesta ke komunikaci na jiných urovních.  Volím větu – děkuji ti mami a tati, že mi dáváte dostatek času, abych si zpracovala/zpracoval svoje pocity z dětství a pozdějích let k vám.  I já sama/sám, si dávám dost času na porozumění, zda moji rodiče mohli mít jiný  přístup ke mně v době mého dětství.  (tady  se většinou při hlubší práci ukáže transgenerační přenos traumatu rodiny, linie žen  i mužů)  a většinou se opravdu zjistí, že nemohli. 

To ale nesnižuje křivdy dospělého dítěte, nesnižuje pocit zoufalství z dětství, pocit neuznání a nevyslyšení tehdy, různé formy rolí obětí apod. Neměl by se v těle podcenit žádný pocit z dětsví  byl oprávněný, vznikl v tom daném těle   - to byl také on.

V této fázi  dochází k tomu „sebeuvědomění a sebelásce“ když mě to nedali rodiče, tak kdo mě to dá? Tělo vrátit do dětství nelze, když ted přijde rodič a řekne mě – ale já tě rád mám, a vždycky měl – pokud je křivda nedouznaná, akorát se dospělé dítě naštve na rodiče a přiloži si k již založeným naštváním další z přítomnosti. 

Řešení – zastavit se, a zkoumat – co je to za pocit? Křivda? Zoufalství?  Stud? Vina? Uraženost na ně?  Co je tam za emoci? Zlost, hněv, pláč?  Je z přítomnosti?  Nebo z minulosti ? Tím uděláte sobě to, co nedokázali rodiče udělat vám a to – dát si bezpodmínečnou pozornsot  a lásku  jakýmkoli pocitům a emocim  které máte a nebo jste měli kdysi, a která se hlásí o uznání.  

V tomto okamžiku se postupně budou zklidnovat silné emoce a pocity k rodičům a  ta část , která „po nich něco chce“  (to uznání a lásku tomu, jak jsme se  v dětství tehdy citili)  bude uspokojena,  dostane to , co potřebuje od nás.  To je sebeláska