Svému osudu neutečeš
Svému osudu neutečeš
Když jsem před 15i lety pochopila zákon karmy, neznamenalo to, že ho umím plně, snadno a rychle aplikovat do vlastního života. Porozumění zákonům karmy je první krok k lepší přítomnosti - tedy i budoucnosti.
Pochopila jsem, že odžívám "dluhy“ za minulé životy. To, co jsem komukoliv udělala já, musím v tomto životě prožít, byť jen vteřinovým pocitem, někdy i delším časovým úsekem nebo bolestmi těla. Pochopila jsem, že je zbytečné se čemukoliv bránit. Pokud mi osud připraví situaci, zkoušku, a mně se nějak podaří se jí vyhnout, dostanu ji za čas znovu, a to ještě těžší. Takže jsem utekla před vlastněním RD, neboť jsem se bála být sama žena s RD. (Karma, já, císař, jsem spáchala sebevraždu, neboť jsem nezvládla vládu a spravování paláce, politiky, národa, zanechala jsem ženu s 2letým synem, která to za mě musela převzít. Tato žena pak podlehla alkoholu. Potkala jsem ji jako alkoholičku v tomto životě, mou klientku neúspěšnou.) Proto jsem byla s mou 2letou dcerou sama v podnájmu a pak opakovaně sama v mém RD.
Pochopila jsem, že když je karmický vztah dožitý, nemá smysl v něm setrvávat. Opakovaně jsem se bála ukončit partnerství, i když jsem v něm už nebyla šťastná. Jak pojedu na výstavu se psy, jak nakoupím tolik kg masa pro psy.., kdo mi poradí, pomůže v domě atd.? Prodlužováním již dožitého vztahu se ale domácí situace tak vyhrotí, že je skutečně neúnosná. V okamžiku, kdy ten krok uděláte, kdy vstoupíte do nejistoty a prázdna, zákony Nebe a Země vám situaci vyřeší. Najednou se ozvou lidé, kteří vám pomohou, odvezou vás. Tato situace se mi opakovala snad 4x. Přestože jsem věděla, že je již řešení, bála jsem se vztah ukončit. Rozumem jsem si říkala, že přece vím, že se to vyřeší, že když uvolním ve svém životě místo, ihned se zákonitě naplní.
A pak otázka mé maminky. Celoživotní práce na přijetí mé matky, mámy, maminky, které jsem, co si pamatuji, říkala jen přezdívkami. Bizon, Kozel atd., byla to naše dohoda, hra. Od deseti let vím, že moje máma pije, lže a krade. Krade tedy jen v rodině. Od deseti let mi lhala do očí, o tom, kde byla, co dělala, což by tak nevadilo, ale také že mi nevzala peníze, které jsem dostala od babiček za jedničky ve škole. Přísahala na mé zdraví a na mou smrt, že už pít nebude. Od deseti do devatenácti let jsem denně brečela (pak jsem odjela do Brna). Kolem 30i let jsem pochopila, jak mě máma zocelovala. Měla jsem možnost být líná, pít, kouřit, ale zvolila jsem vzdělání a morálku.
Díky konfrontaci s mámy lhaním jsem dokázala milovat jednoho muže, který mi lhal stejně a bral si mé peníze a mé věci nosil do zastavárny. Milovala jsem ho bez podmínek a pochopila jsem, že vše je odpustitelné. Našla jsem minulý život, kdy jsem já okrádala horníky a máma, tatáž co teď, a muž, tentýž, soutěžili, kdo mě zase okrade na domácí půdě. Nádherný úkaz karmy. Vyčistila jsem, odpustila. Pochopila jsem, že lidé nelžou s úmyslem ublížit, ale že nemají svou identitu a vytvářejí iluze o sobě a svém životě, aby je druzí přijímali. Přistoupila jsem na tuto hru a snažím se iluzionistům pomoci. Nicméně je to důkaz, že mají bloky v podvědomí a v karmě a je třeba s tím něco dělat.
Současné etapa evoluce bezpodmínečně nutně tlačí na vyčistění „iluzí" a vede nás k pravdě. Lži se odkrývají, proto se lidem nedaří v práci. Pokud nežijeme v pravdě, nemůže nám Nebe a Země pomáhat. Jsme v nízkých vibracích.
Od asi 30i jsem se pokoušela mámě odpustit a přijmout ji takovou, jaká je. Dostávala mě do depresí, vzteků, arogance. Nedokázala jsem se smířit s tím, že někdo tak promarní život, ztratí práci, ztratí partnera a je spokojený se skleničkou vína a cigaretou. A když na to nemá, přijde ke mně a něco si odnese. Po mnoha a mnoha terapiích se mi podařilo jí dát svobodu v myšlení a konání a už několik let je mi jedno, že pije a kouří a jen sedí u TV. Srdce není zcela smířené, ale už i mé srdce chápe, že ona zvolila toto a já nemám právo ji měnit a donutit do mých představ o životě.
Bohužel stále nesnáším, když mi vypráví své dlouhé příběhy o svém dnu, kdy detailně popisuje každý krok. Nedokážu ji vnímat, spočinout v ní. Je to i tím, že mluví jen o sobě, neposlouchá mě a pokud já otevřu srdce, obrátí to proti mně. Má filosofie, způsob života a mé bolesti jsou jí zcela cizí. Ale to je ona. To nic nemění na tom, že já, vědma, bych měla být nad tímto vším a dokázat vnímat a milovat svou matku takovou, jaká je. Miluju ji jako člověka, když ji nevidím. Pokud se s ní setkám, je ona komplexem nižších energií, démonů alkoholu a jiných forem existence. Její duše je daleko. Toto nedokážu přijmout a litovat bez podmínek. Nuceně se naladím na lásku a odvádím tyto energie do sfér, které jim náleží. Denně…stále dokola.
Moje maminka má rakovinu. Zeptala jsem se jí, jestli nechce přestat pít a kouřit, že bych jí pomohla se uzdravit, že bychom mohly někam jezdit, chodit na zmrzku, do fitka, k moři. Nechce. Kouření má ráda a: „Pití je zdravé, Simonko!! To si můžeš přečíst v každých novinách a televizi, pořád to říkají, že víno je zdravé.“ Zažertovala jsem: „Ano, 2dcl denně jsou zdravé, ale ty máš 2dcl několikrát denně.“ „Ano, mám.“, přitakala. Přistoupila jsem na její volbu s velkou lítostí, ale s vědomím, že chce svůj život dožít po svém.
A tak moje maminka odchází…, hubne, denně si jde s igelitkou do vinotéky a trafiky. Je šedá. Bylo pár okamžiků, kdy jsem cítila lásku k matce. Jednou, když jsem byla ochrnutá ze své lakoty, křivd a neschopnosti vyjádřit své stanovisko. Držela mě za ruku celé dny a noci a vodila mě na toaletu, fackovala mě, abych neomdlela bolestí. Pak asi 2x?, už nevím, v meditaci, v pohovoru s její duší při řešení karmy.
Utíkám před svou mámou. Nemohu ji vidět, nemohu ji slyšet. Nedokážu to. Neboť to není moje máma. Respektuji ten komplex bytostí.
A pak přišel do mého života muž. Po tolika karmických odblocích přišel muž, který nebyl alkoholik, ale trošku kouřil a trošku navštěvoval vinotéky. Pořád mluví jako moje máma, detail po detailu. Vaří stejně jako máma a nechápe, že mi to nechutná. Je ve stejném znamení. Dožívám mámu. Vím to. To, co jsem nedokázala dát mámě a přijmout od ní - její formu lásky a péče v podobě vyprávění a hutných jídel, se učím přijímat od něj.
Nechtěla jsem už další dítě, protože by mě omezilo ve svobodě. Protože děti pořád mluví a vyžadují pozornost. Chtěla jsem už odpočívat posvém. Učením, prací, cvičením, procházkou, meditací. Spočinout v sobě a přírodě. A on za mnou stále chodí a něco mi vypráví. Nedokáže mlčet. Sdílet klid.
A přitom je tak oddaný, milý, pozorný, něžný a vášnivý. Inteligentní (jako moje máma), vzdělaný (jako moje máma).
Tím jsem chtěla říct, že nikdy neutečeme osudu. Že určité věci musíme naplno dožít, že se nemůžeme bránit, bát se. Musíme do toho jít. Přijmout to a ponořit se. Překonat sami sebe. Nejprve rozumem a pak srdcem.
Bolí mě celé tělo, jak to nezvládám. Jsem unavená. Prostě já to chci jinak než osud. Ale to nejde. Proto kdykoliv se dostanete do karmické situace, ať je to karma minulosti nebo tohoto života, neutíkejte a nebojujte. Ponořte se ať je to sebevíc bolestné, ať máme strach nebo vztek, nalaďte se na vyšší síly, propojte se a řešte to. Mnohdy stačí jen na virtuální úrovni a karmický blok je pryč. Jindy stačí skuteční vnímání, skutečné sdílení..., i když je to proti vaší přirozenosti. Neubližujte sobě ani jiným tím, že máte jiné představy než ten druhý. Sdílím a vnímám moji mámu v celé lásce, kterou mi dávala, jak nejlépe uměla. Nedokázala to jinak a já jsem to srdcem, hluboce a upřímně, nikdy nedokázala pochopit a přijmout. Nebe mi pomohlo v tom, že v podobě cizího muže je to o malinko snazší. On má duchovní zaměření a umí na rozdíl od mámy pochopit mě. To je odměna za mou snahu a vůli najít cestu k mé mámě. A tak ji nacházím skrz někoho jiného. Nejde jen o to milovat, odpustit, vnímat, sdílet, jde i o to přijmout. Přijmout formy lásky od člověka postiženého nízkými bytostmi. Vědět, že miluje, jak nejlíp a nejvíc umí. Vždy, v každé fázi duchovního vývoje, se máme co učit. Nikdy si nemůžeme myslet, že jsme lepší nebo vyšší. Každý člověk, každá situace je naším učitelem.
A já jsem na cestě pokory, lásky a úcty k mé mámě.