Revoluce – evoluce – výzva
Revoluce – evoluce – výzva
MVDr. Simona Müllerová, 10. prosince 2013;
korektura textu: MVDr. Dagmar Peterová
Milý Petře,
jsi zabrzděný kolektivními a historickými vzorci. Když si uvědomíš, že ses zaseknul v historii, v historických dogmatech o tom, co se po muži chce, pak je pomoc snadná. Jsme v určitém evolučním stupni a každý ví, jak jsme na tom s vědou a technikou, jaký pokrok se udělal od revoluce, jaký pokrok od našeho data narození. Bylo by bláhové se domnívat, že lidské tělo stagnuje a zůstává na úrovni minulých století, minulých let.
Celá evoluce na planetě nám ukazuje, že se vyvíjí lidstvo k dělbě práce, to znamená, že si skutečně můžeme dovolit něco neumět, chybovat a nechat si pomoct a pomoc přijmout, prokázat úctu tomu, kdo umí lépe např. sbírat borůvky a nabídnout mu za to školení mamuta nebo přežvýkání kůže…, specializaci máme stále. Nový moderní muž v dnešním evolučním světě má jiné postavení v životě, než míval, ale samozřejmě neví jaké a neví to ani žena, protože doba je tak rychlá a revoluční -evoluční, že nikdo z nás nestíhá. Tak, jak nestíháme sledovat vývoj počítačů, lékařských diagnostických přístrojů a metod, nestíháme vnímat vývoj sebe sama a prostě to musíme žít, teď, jak nejlíp to jde Nechat k sobě to nové přijít a zkusit. Odejít se dá vždy. Zklamání, lítost, samota, zlost, marnost jsou pocity, které nás všechny ovládaly stovky let…, ne-li tisíce. Přidám k tomu i manipulaci a vzorce vnucené nám generací starší, které jsme chtě nechtě museli převzít, silou vůle je nějak adaptovat v době dospělosti na dobu o 20-30 let pozdější a vnutit naše nové, nicméně opět zastaralé vzorce našim dětem…
Útěkem před situací, novou, např. před novou pozicí muže v životě ženy, získáme zase jen staré jistoty, přežité. Vezmi si tedy, Petře, pevnou linku a volej, vezmi si počítač velikosti pračky a pracuj…A, prosím tě, nezapomeň, že trabant má jiné řazení… A jedeme a žijeme teď a tady, jupí, na starých jistotách, co se nám osvědčily před dvaceti…čtyřiceti lety.
Tobě, Petře, se možná zdá použití mobilu bezpečnější, než použití ženy. Já to můžu říct, že já mám z moderních digitálních přístrojů větší strach, než z použití muže. Přesto se denně pokouším toto nové, úžasné, dobové, rozvíjející používat.
Pravda, pokazím něco…pravda...musím se ptát a zkoušet, ale přesto jdu dál, jdu dál s evolucí a můj trabant je už dávno ve šrotu, zakomponovaný do koloběhu života. A tak i my se musíme zakomponovat do koloběhu života a vyvíjet se.
Když ustrneš ve strachu z nového, přijdeš o úžasné zážitky a příležitost něco zažít, poznat sebe v nové situaci. Muž má přece rád výzvu. A ta radost, když to zdoláš, když se ti podaří udělat sebe nebo sebe a ženu šťastnými aspoň na den, aspoň vlastně na hodinu - to je dar. Udělat se šťastná s biftekem nebo zmrzlinou, knihou, to umím, ty jistě taky, ale naučit se sdílet čas a prostor s opačným pohlavím, aniž bych ho nebo sebe omezila, to je docela těžké, ale není to těžší než nový vysokofrekvenční mobil. Jen je třeba to umět používat, abychom získali to, co potřebujeme, a abychom nezničili přístroj. Vážně to s tím tělem není horší.
Dej si restart, Petře, dej si nové softwary a jdi na masáže a udělej v rámci možností nový hardware. A žij to, co musíme. Budeš o tolik šťastnější, silnější, plnější, když pochopíš. Na co se, rybo, plácáš na mělčině, voda vyschla, jsme v jiné době, dovol si narůst nohy a jdi… Na co zůstávat bez srsti, když se ochladilo, zmrzneš…, nech si narůst srst, vše tu už bylo, jen ty si nepamatuješ, když jsi byl rybou a žábou…, když jsi byl mamutem… Už nevíš, jak ses rozhodl se přizpůsobit době. Ale dokázal jsi to, máš to přizpůsobení v genech, jen si říct mozkem a srdcem, jdu do toho, beru tuhle dobu jako šanci si to tady na Zemi užít.